Studijní texty, volné a krácené překlady z německého tisku
Rozpad dunajské monarchie vyvedl Evropu z rovnováhy
Podzim 2018 vyvolal vzpomínky na poslední čtvrtletí r 1918 a na zánik mnohonárodnostního Rakouska-Uherska. Tehdy se začal rýsovat nový, ale velmi křehký svět. Jak to řekl vůdce české strany agrární, Antonín Švehla, v době, kdy ještě nebylo jasné, jak skončí I. světová válka, řekl: „Musíme vést politiku dvou želízek v ohni“, být připraveni na jakýkoliv výsledek války. V lednu posledního roku války uvedl prezident USA, Woodrow Wilson, debatu o sebeurčení národů. V jeho slavných 14 bodech nebyla ovšem řeč o nezávislých národních státech – s výjimkou Polska. „Jde tu velmi nezávazně o možnost autonomie národních států monarchie. Když potom v létě Britové uznali Masarykův Národní komitét jako bojující moc, zažertoval Wilsonův zahraniční ministr Robert Lansing: Kdyby byl Rakušanem, mohl by nyní počítat i s uznáním nezávislosti Irska, Egypta a Indie“, napsal v berlínském týdeníku „Mladá svoboda“ profesor dr. Lothar Höbelt (Uni Sien). Podle historiků žádný z těchto národů nepotřeboval pobídku zvenku. „Jakmile to bylo reálně možné, vyhlásili svůj vlastní stát. Čas k tomu nastal ihned poté, co armáda stála před svým koncem. Císař Karel se mohl pouze pokusit dostat tento proces do evolučních kolejí, do nějaké rakouské mírové konference pod vedením Koruny.“
„Národním manifestem“ ze 16. října 1918 bylo povoleno zakládání „Národních rad“ z poslanců Říšské rady. „Tyto rady se staly zakladateli nástupnických států.“ (Höbelt). Z přání císařovy mírové konference pod jeho vedením nebylo nic. Její realizace ztroskotala na „Ne“ Čechů, Rumunů a jižních Slovanů; tito se cítili jako vítězové a nechtěli již jednat s Němci a Maďary. Praha se domáhala pro československý stát Sudet. Při zakládání státu Německo-Rakousko existovala stále ještě naděje na celistvost s jeho sousedy – a to na základě práva na sebeurčení, jak to pokládal za možné státní kancléř Karl Renner. Byl to však mylný úsudek. O týden později mu vysvětlil Josef Seliger, šéf německo-českých sociálních demokratů, že s Čechy se o tom vůbec nedá mluvit. Poslední a jedinou nadějí zachránit Sudety bylo jejich připojení k Německé říši. Den na to však byla v Berlíně vyhlášena republika. 11. /12. prosince se prohlásilo „povinně“(Höbelt) za republiku i Německé- Rakousko, a současně i za součást německé říše.
Je třeba připomenout, že v Paříži i v Londýně byli diplomaté, kteří by rádi viděli pokračování habsburské monarchie jako Dunajskou federaci. Bylo však zcela nemožné, aby nové státy pokračovaly v bývalém spojení. „Odrakouštění“ triumfovalo. Profesor Hübelt: „Velká trojka v Paříži, Georgie Clemenseau, David Lloyd Georgie a Woodrow Wilson, nebyli tak všemocní, jak se dělali,… a proto se brzy s nimi jednalo jako s klamajícími tvrdohlavci.“ Autor cituje i prvního ministerského předsedu československé vlády, Karla Kramáře, který varoval své francouzské přátele: Bylo by iluzí uvěřit, že byste vyhráli válku, protože bez ruských spojenců byste nemohli držet Německo v šachu.
Sudetenpost, (fac), 8. listopadu 2018
1918-1938 ČSR, V naší vlasti se oslavovalo
Před 100 lety nabyli Češi svou státnost. Vznik Československa v roce 1918 je stále ještě vrcholem v českých dějinách. Díky legionářům, Masarykovi, Benešovy a těm nejlepším z nejlepších. Zapomenuti jsou mrtví ze 4. března 1919, zabiti proto, že se dožadovali práva na sebeurčení, zapomenuto je rozbití Deutsch-Böhmen za pomoci právě těchto legionářů a ozbrojených Sokolů, mlčí se o obsazení Bratislavy v prosinci 1918. Od 28.10.1918 se stali Slováci, Maďaři, Rusíni a Němci v té tak oslavované a rádoby demokratické republice, občany právně, ekonomicky a kulturně druhé kategorie. Nikoho to nezajímalo. Angličané a Francouzi se radovali, že mají klientský stát. Československo přece bylo stěžejní částí „kordonu sanitaire“, kolem poválečného Německa. Američané se stáhli do izolace, když Wilson si nemohl nevšimnout, že sebeurčení prakticky platí pro „vítěze“.
I po 80 letech od Mnichova se cítí dnešní Česká republika obětí. Televize ve svých vysíláních zahrnují diváky obrazy pevností, zbraní a vojáků, kteří v roce 1938 proti Němcům bojovat chtěli, ale nesměli. Ukazovány jsou prchající Češi ze Sudet před německými ordnery, kteří jim hrozí smrtí, plačící ženy, nemocné děti. Chvíli poté mluví Babiš o politicky dobrých vztazích s Německem a jsou oznamovány výsledky ankety občanů, zda se má „odpustit“ sudetským Němcům to, že zavinili rozbití Československa v r. 1938. Více než polovina tázaných považuje „odchod“ Němců a jejich vyvlastnění za správné. A opět žádná zmínka o tom, že „dohoda“ ze dne 29.9 v Mnichově neobsahovala žádné územní požadavky, protože se obírala pouze technickými a organizačními ustanoveními převzetí sudetského území. Toto je napsáno již v preambuli k dokumentu, vydaném v Bratislavě a v Praze, který však zřejmě nikdo nečetl nebo číst nechtěl. Vlastní „odstoupení“ proběhlo v Praze, kdy kolem 17. hodiny bývalý ministr zahraničí sdělil vyslancům Francie a Anglie, že česká vláda s bolestí souhlasí a francouzským a britským plánem na odstoupení Sudet. Mnichovská konference se konala o týden později, takže české tvrzení, že se v Mnichově jednalo o nás, bez nás, nemohou být pravdivá. Je však pravdou, že na jednání v St. Germain, kde se jednalo o hranice ČSR, zástupce sudetských Němců nebyl připuštěn. Pravdou zůstává i to, že po dni, kdy se Češi mohli rozhodovat, zda zůstanou, utekli pouze čeští státní úředníci (policisté, učitelé a úředníci – jinak nikdo).
Shrneme-li nacionalistické, mythologické slavnostní orgie nad Mnichovem a vznikem tehdejšího Československa, bezděčně se ptáme, kde zůstala pravda 80 let po Mnichovu a co způsobil appeasement pana Posselta. Odpověď je jednoduchá – nic. Jedním čestným gestem by bylo, kdyby se Češi vzchopili a za bezprávné činy v r. 1945 – vyhnání a odpírání sebeurčení – zaplatili z bruselských peněz paušálně jednu miliardu jako odškodnění sudetským Němcům a odvolali hanebné Benešovy dekrety. Nevěřím, že by se to mohlo nyní stát; pod egidou pana Posselta to teprve není realizovatelné. Dr. Karl Borde, per e-mail
K Sudetenpostu ze 4.10.2018, str. 3: „Přizpůsobení“ – žádná „změna“
Rozsudek Zemského soudu v Mnichově nás i sudetské přátele velmi polekal. Soud neuznal žalobu, vznesenou proti změnám stanov SL. Oprávněně jsme přece jen doufali, že změna stanov neprojde. Podle nás udělal soud rozhodnutí politické, a to z důvodu, aby nenarušil hospodářské zájmy Bavorska ve vztahu s Českou republikou.
Změny stanov, které B. Posselt spolu se svými frontovými vojíny všemožnými i nemožnými prostředky prosazoval, nenutí Čechy k žádné „odplatě!. České komentáře jsou jednoznačné. Stále sílí mínění, že Češi jsou obětí vyhnaných sudetských Němců! Přece si musela Berndova družina uvědomit, že ani dočasný premiér - tč. Andrej Babiš, ani prezident M. Zeman neodvolali platnost Benešových dekretů, a to ani formálně.
Od patronů sudetských Němců, toho čtvrtého bavorského kmene, se očekává, že budou prosazovat jejich požadavky. Co však dělají? Přesný opak!
Zvolili „rádoby budovatele mostů v Evropě“ – B. Posselta, poddaného člena CSU k tomu, aby připravil cestu pro zlepšení hospodářských vztahů s Čechy. Této úlohy se Posselt ujal s velkým nadšením, aniž by bral ohled na nás, vyhnané. Bylo frustrující poslouchat na sudetoněmeckém dni 2018 v Augsburku nynějšího bavorského ministerského předsedu Markuse Södera, jak neúnavně opěvuje B. Posselta. V laudaciu na B. Posselta, svého stranického přítele sedmkrát ho nazývá „milým Berndem“. Sudetoněmecký den 2018 mutoval na „Bernd – Posselt den“!
Manfred Threimer
Tímto tématem se zabývalo dne 13.10. setkání v Domě vlasti. Plánováno bylo pro generaci mezi dvaceti a sedmdesáti lety. Přítomen byl i předseda SLÖ (Sudetoněmecký landsmanšaft Rakousko), G. Zeihsel a zemský předseda z Vídně, NÖ (Dolních Rakouska) a Bgld, Dieter Kutschera.
Po přivítání Mag. Joachim Stinglem následovaly referáty účastníků:
Paní Veronika Haring, předsedkyně Německo-Dolněštýrského spolku „Most“ z Marburgu na Drávě. Německá národnostní skupina na Slovinsku dodnes není uznána za národnostní skupinu. Má 5.000 členů. Po „etnické čistce“ a vyhnání klesl počet ze 42.000 v r. 1921 na 1.824 v roce 1948. Před 1. světovou válkou počet Němců dosahoval 120.000. Podpora spolku je minimální. Teprve letos byla přislíbena každoroční státní podpora.
Herbert Mauer, spolupracovník arménského biskupství ve Vídni. Zdůrazňuje, že Arméni, i když rozptýleni, se sebevědomě hlásí ke své národnosti, řeči i náboženství. Do roku 1890 žili a byli uznáváni jako pracovití občané v Osmanské říši. Ze strany „Mladoturků“ bylo však započato jejich pronásledování – zatýkání, věznění, vyhánění. Ze tří milionů zůstalo jich pouze 1,5 milionu. Po skončení tureckého útlaku byla založena Arménská republika, trvající dodnes.
Tigris Demir, Asyrský mládežnický spolek Střední Evropa, zemský spolek Bavorsko. I Asyřané trpěli a trpí pod tlakem Turků. I oni byli v roce 1915 vyháněni. Žijí téměř ve všech zemích světa. V Německu jich je 30-40.000, v Rakousku asi 10.000. Udržují svou kulturu, zvláště mladá generace. Jejich mládežnický spolek v Německu má 4.000 členů.
Stefan Sadhy, Karpatoněmecký landsmanšaft v Rakousku. Narodil se ve Vídni. Do roku 1962 žil v barácích Vídeňského tábora pro nevítané cizince. Připomněl krátkou historii Karpat a příchod Němců na slovenské území – v 11. a 12. století horníci do slovenských dolů. I oni byli po válce krutě vyháněni. Uvedl i několik jmen významných německých osobností z karpatského území.
Na závěr sympozia zaznělo přání, aby účastníci se v budoucnu mohli opět sejít.
Co to bylo za rok! V roce 2018 se Evropa ocitla v jakémsi druhu krize. Staré jistoty byly poskvrněny. Politická stabilita se ztrácela, vlády kolísaly. Nositelé nadějí byly kouzla zbaveni. Berlínská koalice se v tomto adventu zmítala od jednoho kompromisu ke druhému; uvažuje již o nové konstelaci. A měsíc před jubileem sametové revoluce v r. 1989 hrozí politickému dědictví V. Havla, že upadne do bahna bizardních afér. České hospodářství vykazuje růst, což působí na obyvatelstvo uklidňujícím způsobem. Politická morálka v zemi se však blíží k nule. Toto předvídal na konci roku 1990 kardinál Vlk – dnes je to tak aktuální, jak tomu bylo i tehdy.
Po téměř třicetiletém pádu rudé diktatury, je nejvyšší čas vyslat důvěryhodné znamení pro porozumění a vyrovnání s německými spoluobčany, vyhnanými v letech 1945/46. Praha však mlčí. Skrývá se dále za prohlášení z roku 1997: nad minulostí se dělá čára. Při své podzimní postupimské návštěvě prezident Miloš Zeman se snažil ujistit, že Praha nebude požadovat na Německu reparace, jak to učinila Varšava. Někteří naivníci mu sedli na lep a ignorovali skutečnost, že Češi dodnes disponují obrovskými majetky vyhnaných. V postupimském protokolu Zeman uvedl, že ten, kdo by se uvedeného chtěl dotknout, je rušitelem míru.
Takový způsob rétoriky známe již z doby před obratem, v tom se pražská elita neliší od svých komunistických předchůdců. Dalo by se však přidat: vágní naděje, že český vstup do EU by řešil minulé bilaterální problémy „v evropském duchu“ , jsou též pryč. Jak se brzy ukázalo byla to naděje klamná.
Ani jednou nedošlo k symbolickému odškodnění za ukradený německý majetek. Je oprávněná otázka: Kdo nalezne odvahu, aby v nově zvoleném Evropském parlamentu v r. 2019 připomenul řešení majetkových a morálních problémů, které zatěžují německo-české vztahy? Takové konstruktivní nasazení nelze spatřit ani v Berlíně, ani v Mnichově. Praha může stavět na tom, že síla zvyku na bezpráví v EU je silnější než vůle zbavit se zátěže minulosti. Žádné dobré vyhlídky na rok 2019.
Sudetenpost, Gernot Facius, 6.12.2018, str. 1
Spojené národy, které tak sjednocené – jak chce jejich název sugerovat, nejsou, ukovaly pakt, který ještě více prohloubí rozdělení světových organizací. Pod mírumilovným názvem „Globální pakt pro bezpečnou, organizovanou a regulovanou migraci“, stojí především promíchání pojmů přistěhovalectví a azylu. Čtenářům „Sudetenpostu“, jakož i všem, kteří vyhnání a útěk osobně prožili, nelze upřít soucit s chudáky, kteří uprchli ze své vlasti před násilím a utrpením. Je u nich ale vycítit obava, že bude vytvořena šedá zóna právní nezávaznosti, která však bude vzbuzovat dojem závaznosti.
Mnohem více z nich straní rakouskému kancléři Sebastianu Kurzovi. Jeho požadavek zní: vzniku národnostně právního zvykového práva musí být zabráněno. Je tu reálné nebezpečí, že po podepsání paktu bude každé odkazování na meze nestátních organizací a rozmáhajícího se „azylového průmyslu“ s jejich právními zástupci i části médií považováno za porušování dohod, lidských práv a výmluv OSN. Především máme tu co dělat s „měkkým právem“. Toto právo má ovšem tendenci stát se „tvrdým jako beton“, jak poznamenalo „Weltwoche“. Morální doporučení se slejí s agresivními právními postuláty a po určité době se stanou „novým konsensem“, jehož práva budou základem. “Měkké bude tvrdé, vše za zády demokratické suverenity“. (Pokračování) Sudetenpost, G. Facius, 6.12.18, str. 2
Pro České národní listy volně a kráceně přeložila Ing.arch. N. Žečeva, připravil dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením. Praha, 18. ledna 2019
Webová adresa:www.ceskenarodnilisty.cz
e-mail:vydavatel@seznam.cz